Jdu na kontrolu a tak nějak tuším, že už by si mě mohli ve špitále nechat. Začínám se otvírat, takže si vyslechnu:"...už je to nachystané, to by mohlo být kdykoliv..." už potřetí za tři týdny. Primář mě ale šokuje, když říká, že jestli to nebude do pátečního termínu, tak ať přijdu zase v pondělí. "To snad nemůžete myslet vážně, že mě chcete nechat přenášet???" - mám takový strach, že se porod zkomplikuje jako u Aničky, že volám Miruně se slzami v očích. Sestřička mě uklidňuje, že ona je stará, zkušená ženská a že to bude určitě ve čtvrtek. No co - aspoň stihnu odvést Aničku poprvé do školky.
"Mamíííííí, já mám hladečéééék!". Celkem neochotně vstávám a jdu se na Nanynku podívat. Správně tuším, že se jí jen něco zdá, že to s tím jídlem nebude tak žhavé. Hned zase usíná. Ale já jsem asi taky něco špatného snědla, protože mám nějakou honičku ve střevech a sem tam mě pichne v podbřišku. Teď už stejně neusnu, tak si jdu napustit horkou vanu a trošku zrelaxovat.
Horká vana byl dobrý nápad - nejspíš jsou to střevní potíže s poslíčkama dohromady a na to horká voda zabere vždycky. Kdybych měla dneska rodit, tak to nedám. V duchu si přeju, že až to na mě fakt přijde, tak ať mi praskne plodová voda, protože to snad jinak ani nepoznám.
No tak bolí to pořád... Ale těžko říct, jestli nějak pravidelně. Nemáme v koupelně hodiny. Ale spíš ne. Nicméně moje cákání nejspíš probudilo Mirka, protože mě přišel zkontrolovat. Prý jestli se nechci jet do toho špitálu aspoň ukázat, že by zajel pro babičku, aby pohlídala malou. Připadám si sice jako blbec, protože takhle porod nevypadá, ale nebudu první, kdo jim tam přijede předvést poslíčky.
Babička dorazila. Lehce rozrušená a nervózní z Mirkova klidu. Vysvětlujeme jí, že jde nejspíš o planý poplach a že budeme za chvíli zpátky, tak ať si zatím někam lehne.
Můj muž dodržuje rychlost... Po větě "Ser na pravidla!" pochopil, že se moje střevní potíže zřejmě zhoršily. Dokonce jsem v křečích vysledovala jistou pravidelnost, ale bříško mi vůbec netvrdne, tak stejně netuším, jak situaci vyhodnotit.
Parkujeme před porodnicí.
Přijímá nás sestřička a prý kde máme věci. Tak říkám, že jsme je nechali v autě, že nás nejspíš stejně pošlou domů. Zjišťuje jestli mi tvrdne bříško nebo mě jen bolí v podbřišku a když přiznám jen ten podbřišek tak přikyvuje, že se tam fakt možná dlouho nezdržíme. Ale tak pro jistotu mě připichne aspoň na KTG.
Dostávám zimnici a další sestřička jde zkontrolovat, co nám to KTG teda nakreslilo. "No jakési kopečky tam jsou - ale malé a rychle po sobě..." - "Ale pravidelné!" konstatuji s úlevou, že bude náš noční příjezd čím omluvit a nebudu za úplného trotla. "Pojďte si teda na vyšetřovnu, zavoláme paní doktorku, ať se na vás podívá."
Paní doktorka přichází. Než ji pustím ke slovu, snažím se jí překotně vysvětlit, že mi odešla hlenová zátka a že trošku krvácím, takže jsme pro jistotu raději přijeli... Jen se usmívá - asi jí tam každý vykládá to samé. :o) Lezu na kozu a za chvíli nevěřím svým uším. "Lem - jedete pozdě, už vám nestihneme dát antibiotika. Ale hlavička je ještě vysoko." He??? Jak jako pozdě? Takhle přece porod nevypadá - nebo jo??? "A já měla strach, že nás pošlete domů..." - "Nepošleme, běžte si na sál, rodíte." Začínám chápat, že je jedno, jestli přijedu do porodnice 2 hodiny před porodem nebo 26 hodin před porodem, vždycky přijedu pozdě...
Přesunuju se na sál a po cestě potkávám nějakého zeleného budoucího tatínka, který rodící ženu podporuje chozením po chodbě. :o) Nemají to ti chlapi jednoduché. Mirek šel do auta pro věci. Musí se chovat nenápadně - těžko bychom vysvětlovali, proč neseme k porodu motýlí křídla a kostým víly...
Jdu se vyzvracet. Už se z toho stává taková sálová tradice. Posílám Mirka za sestřičkou, protože předpokládám, že dostanu včeličku jako u Aničky. Taky tam má vyřídit, že mi zapomněli dát klystýr a já ho pochopitelně chci, protože mě pak nebudou tak bolet záda. Miruna se varcí s tím, že nedostanu ani včeličku, ani nálev... Ale on půjde přeparkovat auto a já mám jít zpátky na vyšetřovnu.
"Tak já vám teď pichnu vodu." - "Není to nějak brzo???" - "Není. Paní doktorka vám přece říkala, že už rodíte!" ...njn, říkala, ale mně to hlava furt nebere... Zato mi v ní začíná znít písnička od Miro Žbirky - Bezchybná. Hlavně ta část: "...že cesty späť, že cesty späť, že cesty späť, že cesty späť niet..." O hudební doprovod mám na několik desítek minut postaráno. Fakt vtipné.
Jdu naposled do sprchy a pak už musím na lehátko a znovu mi dávají KTG. Tak pravda, teď už kontrakce cítím, ale na nějakou fofr akci to nevidím.
Věděli jste, že nejvíc to nebolí, když je kontrakce nejsilnější??? To spíš když to leze nahoru mám problémy tu bolest rozdýchávat.
Tak KTG už ze mě sundali, ale protože je hlavička pořád dost vysoko, tak si mám lehnout na levý bok. A ja jaj. Tak tohle si pamatuju už z minula. To se mi nebude líbit. A taky že ne. Tak tohle už fakt bolí. Nicméně ještě vnímám. Vedle na sále se narodil chlapeček a Mirek mně masíruje záda.
"Mirýýýýýýýý, mě už to nutí tlačit, okamžitě někoho sežeň!" Přibíhá sestřička a tlačení mám povolené. Takže tentokrát žádné psí dýchání. A teď kvízová otázka. Co vyleze, když nedostanete klystýr a budete tlačit??? Cože? Co??? A jo. Správně. Hovno. ;o) Poslední šance jak se sice v divné poloze, ale pořádně vykakat. :o)
Mirek mi hlásí, že už vidí hlavičku. Sestřičky mě chválí, jak mi to výborně jde. Je to způsobeno spíš tím, že se mnou vždycky rodí někdo, komu to jde míň a to jsem pak za hvězdu. Navíc už jsem jim konečně uvěřila, že rodím. Hurá, můžu se přetočit na záda.
Chystám se na závěrečné tažení s odhodláním, že tu hlavičku prostě vytlačím a o žádném vexu nebo kleštích nechci ani slyšet. Jedna ze sestřiček mi dává mezi nožky teplé obklady. Tak to je fakt paráda. Až bude po všem a popadnu dech, musím ji za to pochválit.
Plc - hlavička je venku, tak to nebylo tak hrozné. A prý mám ještě kontrakci - já ji sice necítím, ale zatlačit můžu. Nevím čím to, ale tohle plc bolelo mnohem víc.
Na bříško mi pokládají Daniela. Je krásný. A má nosánek. A strašně dlouhé nehty. A kulatou hlavičku. A místo nožiček dvě malé párátka. A řve.
Daníka si bere novorozenecká setřička, aby mu ošetřila pupík, zvážila a změřila ho. Ptám se, jestli mám nástřih. Sestřička se přiznává, že mě trošku střihnout musela, že ta minulá jizva vypadala, že nevydrží. "Ale když šla ramínka, tak on si tam ještě strčil ručičku a stejně vás roztrhl!" - "Sestři, nežalujte!" Nemůžu uvěřit, že to mám za sebou. Za ty strašné obavy to snad ani nestálo... Ale zas je fakt, že Anička byla mnohem větší a tohle mimčo, které má odhadem tak maximálně tři a půl kila se sice rodilo bolestivěji, ale jinak mnohem líp. Z úvah mě vytrhává novorozenecká sestřička: "Tak maminko, Daniel má 53 cm a 4.050 g - krásný velký kluk!" ...a toto je zas co za vtip???